Reportérka České televize Alena Zárybnická se před několik lety nadobro odstěhovala z velkého města do hor, kde se cítila lépe, i když se několik věcí změnilo. S reportérkou jsme si povídali o jejím vztahu k venkovu, jak vidí jeho současnost i budoucnost.
Jak dlouho žijete ve Špindlerově Mlýně?
Počítám-li správně, je to pomalu 15 let.
Narodila jste se v Praze a dlouho tady také žila. Co Vás přimělo se přestěhovat do hor?Důvodů bylo víc. Zrálo to ve mně dlouho. Nakonec byl tím posledním impulsem fakt, že syn chtěl závodně lyžovat. A já se na horách cítila líp, než kdekoli jinde. Mimochodem, docela dobře to na sobě pozoruju dodnes. Když jsem dlouhou dobu někde v horách a pak z nějakého důvodu musím bezprostředně po návratu třeba zaskočit do velkého nákupního centra, připadám si velmi nepatřičně, jsem nejistá, plachá – zkrátka se tam necítím dobře.
Jaký máte vztah k venkovu? Co pro vás znamená?
Venkov je klidnou silou vývoje a místem, kde často vítězí selský rozum. Klidnější tempo má bezpochyby své výhody. Práce je tu obvykle tvrdá a těžká. Všechno je tak nějak víc opravdické.
Co Vám život na venkově dává? Proč je pro Vás příjemnější žít na venkově než ve velkém městě? V čem je to jiné?
Špindl vůbec není ten pravý venkov. Je městečkem s dobře fungující infrastrukturou pod krásnými horami. Tu nádheru tady máme prostě nadosah. Samozřejmě, když si večer v 10 uvědomím, že mi chybí něco zásadního, už si to do krámu koupit prostě neskočím. Ale to jsou jen drobnosti.
Je podle vás na venkově vytvořena dostatečná síť služeb? Co českému venkovu podle Vás chybí?
To neumím posoudit. Tady to tak je. Ale jak říkám, Špindl není typická vesnice. Obecně platí, že všechno záleží na lidech. Někdy jsou v mnohem skromnějších venkovských podmínkách schopni udělat věci, které by jiní v daleko jednodušších okolnostech vůbec nezvládli.
Dává podle Vás český venkov příležitost k podnikání, zábavě nebo dostatečnému vzdělávání?
To je přesně to, co říkám – někde to lidé umí zařídit, jinde je to problém. Že jsou výchozí podmínky na venkově těžší, to ještě neznamená, že je věc odsouzena k zániku. A dostatečné vzdělávání – samozřejmě, univerzity jsou ve velkých městech, ale poctivý základ je na dobrém učiteli. Toho přece ale najdeme jak na vsi, tak ve městě. Možná ta větší variabilita a nutnost se přizpůsobovat náročnějším podmínkám je základem pro to, aby se pak student uměl spoléhat sám na sebe. A to je přece základ úspěchu!
Jaká je podle vás budoucnost českého venkova? Jak si myslíte, že bude vypadat za pár desítek let?
Těžká otázka. Dobré, nechť zůstane zachováno, zlé ať se podaří posunout tím správným směrem. Líp to rozklíčovat neumím, jsem příliš vzdálená, abych mohla mít nějakou takovou vizi. Měli bychom nechat venkovu dostatečnou suverenitu, aby se každý, kdo tam žije, mohl cítit dobře a bylo na něm, jak si to zařídí.
Nyní se vraťme zpátky k Vám. Jste vášnivou skialpinistkou. Kdy jste s tím začala? A co na skialpinismu máte nejraději?
Dávno, už to ani nedokážu spočítat, chodili jsme už před víc než dvaceti lety. Co mám na skialpinismu nejraději? Záleží, kde a kdy na pásy vyrážíte. Při večerní procházce s čelovkou tady nad Špindlem mám ráda ticho a sílu hor. Nikde nikdo, jen sníh, hvězdy, měsíc – někdy ani není třeba tu čelovku rozsvěcet. A když chumelí a fouká, snadno si uvědomím, kdo je tady pánem a kdo pouze hostem. Po vyšších horách se zase pohybujete s pár dalšími kamarády – kvůli bezpečnosti. Vaše závisí na nich, jejich na vás. Je třeba být sehraní a umět případě vyřešit i nějakou prekérní situaci. Být vysoko v horách, v místech, kde je lidí málo, to za tu námahu při výšlapu rozhodně stojí. Těžko se to popisuje. Každopádně pokora je základním principem.
foto: Marie Votavová